informační web o Gruzii

Mapa Gruzie

Dějiny Gruzie

Gruzínci jsou hrdí na historii svého národa a opírají o ní i svojí identitu.

V dávných dobách kolem čtvrtého století po narození Krista se začaly psát nejstarší kapitoly gruzínského lidu. V té době se na území dnešní Gruzie a zčásti také Turecka a Arménie nacházela dvě samostatná království, která se nazývala Colchis a Kartli (někdy též Iberia). Poté, co se vládci těchto království přihlásili v pátém století ke křesťanské víře, staly se součástí Byzantské říše. Později začala sláva Byzantské říše upadat a k hranicím Iberského království přišli Arabové, kteří v sedmém století donutili aktuálně vládnoucího gruzínského knížete uznat arabského chálifu jako svého nadřízeného. Také Arabská říše ovšem postupně ztrácela svou moc a tak v roce 888 opět pod patronátem Byzance přijal kníže Ardanase II. korunu jako vládce Iberie. Bagrat II. dokázal kolem roku 1000 sjednotit rozdrobená knížectví a dal tak základ jednotnému Gruzínskému království. Invazi Turků do země zastavil mladý panovník David Aghmashnebeli, který panoval v letech 1089-1125. Právě on také ustavil město Tbilisi jako hlavní město Gruzie, která se v této době stala nejsilnější mocností Kavkazu a centrem křesťanské kultury.



Největšího územního rozmachu dosáhla Gruzie zhruba o století později za vlády královny Tamar (1184-1213), kdy k ní patřily rozsáhlá území z dnešního Azerbajdžánu, Arménie, Ruska a Turecka. Rozkvět Gruzínského království zastavil až vpád Mongolů ve třináctém století. Přestože Gruzínští panovníci nájezdům zprvu odolávali, později útokům podlehli (k čemuž pravděpodobně přispěla také vlna morové epidemie v těchto letech) a došlo k dlouhodobému územnímu roztříštění země. Čtyři nově vzniklá knížectví, tj. Kartli, Kakheti, Imereti a Samtskhe upadly v období od šestnáctého do osmnáctého století do područí Tureckého a Perského impéria a z větší části došlo k jejich islamizaci.

Na konci osmnáctého století přišly na území Gruzie ruské jednotky, což bylo zčásti iniciováno také probíhající snahou knížectví Imereti o osamostatnění se z turecké nadvlády. V roce 1783 uznal gruzínský panovník Erekle II. Ruský vliv na východní Gruzii výměnou za ochranu před muslimskými nepřáteli, východní dvě knížectví se k Ruskému impériu oficiálně připojila v roce 1810. Proces anektování pokračoval i nadále a do konce devatenáctého století již Rusko pohltilo celé území Gruzie kromě přístavních měst Batumi a Suchumi. V této době se také probudil gruzínský nacionalismus a ruská nadvláda začala být větší částí obyvatelstva vnímána jako nežádoucí, v roce 1905 propukly dokonce ozbrojené občanské nepokoje.

Relativní a pouze dočasné nezávislosti se Gruzie dočkala po tzv. Říjnové revoluci, socialistickém převratu, který započal na území Ruska v roce 1917 pod vedením L.D.Trockého. V navazujících letech 1918-1921 byla Gruzie pod vládou tzv. Menševiků a užívala si relativní nezávislost. Gruzie byla nejprve (spolu s ostatním i zeměmi Kavkazu) členem nově vzniklé Zakavkazské demokratické federativní republiky a později dokonce vyhlásila úplnou nezávislost. Vše se ovšem změnilo v roce 1922, když Rudá armáda násilně vtrhla do Gruzie a připojila ji k nově vzniklému Sovětskému svazu.

Ve třicátých letech dvacátého století poznal Gruzínský lid (tak jako lid všech ostatních dnes již postsovětských republik) krutovládu Josefa V. Stalina, který systematicky likvidoval všechny odpůrce nastoleného komunistického režimu. Po jeho smrti ovšem nastalo období relativního klidu a šedesátá a sedmdesátá léta jsou mnoha místními pamětníky nahlížena jako roky relativního blahobytu a spokojenosti. Další dramatické události tedy v Gruzii nastaly až v souvislosti s postupným politickým rozkladem Ruského impéria na konci osmdesátých let.

V roce 1989 prohlásila socialistická Gruzínská vláda, že dlouhodobá přítomnost Ruské armády v zemi je okupací a že se jedná o porušení mírové smlouvy. Touhu po nezávislosti Gruzínců posílily některé události, jako byla například smrt devatenácti hladovkářů a následné rozehnání s tím spojeného protestu, který proběhl v Tbilisi 9. května 1989. 1 4.11.1990 vyhlásila Gruzie nezávislost a v následných prvních nezávislých volbách byl prezidentem republiky zvolen Zviad Gamsachurdia. V Gruzii se rozpoutal politický chaos a na Gamsachurdiu byl vytvořen enormní tlak levicovými rebely. V důsledku ozbrojeného puče opozičních složek byl nakonec nucen zemi opustit a vyhledat exil nejprve v Arménii a poté v Čečensku. Politicky nelegitimním způsobem byl posléze zvolen prezidentem Gruzie bývalý ministr zahraničí Gorbačovovy vlády Eduard Ševarnadze, což bylo kvitováno vrcholnými politickými představiteli celého světa a obecně se předpokládalo, že tato událo by mohla situaci v zemi zklidnit.

Ovšem spíše opak byl pravdou. Prohloubily se vnitřní etnické a náboženské konflikty, především v regionech Jižní Osetie a Abcházie, které intenzívně usilovaly o samostatnost a jejichž samosprávní představitelé se uchylovali k násilným politickým aktům. Ševarnadzeho vláda vnutila Gruzíncům tvrdý režim, který v některých případech nepochybně vedl k potlačování základních lidských práv a svobod. Ševarnadze nechal také zatýkat Gamsachurdiovi příznivce a nadále posiloval svou moc. V roce 1993 propukly lité boje mezi Gruzínskou armádou a Abcházií, která z konfliktu nakonec vyšla vítězně. Více než 250 000 Gruzínců bylo z Abcházie vyhoštěno a v bojích zahynuly desetitisíce lidí.

Důsledky této humanitární katastrofy jakoby konečně přinesly do Gruzie alespoň relativní politickou stabilitu a bezpečí, postupně ovšem opět začalo přibývat konfliktních situací, teroristických útoků, únosů a jiných sociálně patologických jevů.

Vše vyvrcholilo v souvislosti s parlamentními volbami v roce 2003, kdy vypukla tzv. "revoluce růží", nazvaná podle květin, které účastníci nenásilné akce nesli v rukou . V čele revoluce stál vzdělaný právník Michail Saakašvili. Protestanti oblehli Gruzínský parlament a donutili stávajícího prezidenta Ševarnadzeho rezignovat. Saakašvili byl následně v roce 2004 drtivou většinou voličů zvolen prezidentem Gruzie. Bezprostředně po nástupu k moci energicky proklamoval svůj boj za liberalizaci státní ekonomiky a potlačení korupce. Prosadil obměnu policejního sboru a zvýšil jeho prestiž navýšením platů policistů. Vzápětí začal prosazovat změny ve státní ústavě, omezil svobodu tisku, nezávislost soudní moci apod.

Názory veřejnosti na Saakašviliho se ovšem postupem času začaly velmi rozcházet a v průběhu let 2006 a 2007 proběhla zemí vlna masivních protestů, při kterých došlo k brutálním policejním zásahům a zatýkání členů opozice. V zemi byl dokonce vyhlášen výjimečný stav, prostřednictvím kterého bylo možné zvýšit dohled státní moci na chování veřejnosti a dočasně omezit svobody občanů. Nejvýraznějším zástupcem opozičních tendencí se stal radikální aktivista Aslan Abashidze z Gruzínského regionu Adjara, který ovšem nečekaně odešel do ruského exilu. V následujících parlamentních volbách (dle mnoha názorů pravděpodobně zmanipulovaných) pak došlo k potvrzení státní moci, když nadpoloviční většinou zvítězila vládnoucí strana prezidenta Saakašviliho.

Velký rozruch na mezinárodní politické scéně způsobila válka mezi Gruzií a Ruskem, která se odehrála v srpnu roku 2008. Saakashviliho proamerická orientace a snaha nasměrovat zemi do struktur NATO a přijetí do EU jej přinutila stupňovat tlak na autonomní území Jižní Osetii. Gruzínská armáda zaútočila 7. srpna 2008 na hlavní město této oblasti, Tskhinvali. Již další den jednotky město obsadily, ovšem 10. srpna došlo k prudké invazi Ruské armády (jak vzdušných tak pozemních jednotek) na území Gruzie a tato armáda vytlačila gruzínské jednotky a postupovala dále do vnitrozemí, nakonec až do vzdálenosti pouhých 45 kilometrů od hlavního města Tbilisi. Přestože se již 12. srpna podařilo francouzskému prezidentovi N. Sarkozymu zprostředkovat mezi oběma znepřátelenými zeměmi mír, probíhaly na obsazených územích až do měsíce listopadu násilné etnické čistky a přesuny obyvatelstva.

Celkem si srpnová válka vyžádala okolo 850 mrtvých, z toho polovinu z řad civilního obyvatelstva.

kontakt na webmatera