informační web o Gruzii

Mapa Gruzie

dovolená v Gruzii v roce 2010

V září roku 2010 jsme spolu s přítelkyní strávili poutavou dovolenou v Gruzii.

Proč jsme jeli do Gruzie

Přiznám se, že předem jsem toho o této zemi příliš nevěděl a vybavoval jsem si pouze kusé informace o politických nepokojích, které zde v uplynulých letech probíhaly (především válka v Jižní Osetii mezi Gruzií a jihoosetskými separatisty v roce 2008 a s tím související invaze Ruské armády do země). Lepší povědomí o Gruzii měla moje přítelkyně Bára, která v té době studovala na vysoké škole v Lotyšské Rize a zde se díky studijnímu programu Erasmus seznámila mimo jiné i s několika Gruzínci. A právě jedna z Bářiných nových kamarádek – Olena, nás (tj. Báru a mě) do Gruzie pozvala.

Zpočátku jsem si nebyl jistý jestli je to dobrý nápad, ovšem když jsem si o Gruzii sehnal na internetu více informací, můj zájem vzrostl. Ptáte se, co toho bylo příčinou? Odpověď je jednoduchá: Kavkaz. Gruzie je totiž neodmyslitelně spjata s Kavkazským pohořím a podstatná část jejího povrchu je hornatá. A protože jsem milovník hor, dlouhých náročných výšlapů a panoramatických výhledů, začal jsem se rázem o Gruzii zajímat podrobněji a shánět reference "trekerů", kteří již tuto zemi navštívili. Věděl jsem, že Báru zajímá spíše hlavní město Tbilisi, místní lidé a také možnost zdokonalit se v ruském jazyce, nicméně jsem předvídal (po předchozích dobrých zkušenostech), že si vzájemně vyhovíme a společně si dovolenou užijeme.



Špatný první dojem

Přiznám se, že známá osoba (výše zmíněná Olena) v hlavním městě Gruzie byla pro nás v prvních hodinách po příletu požehnáním. Tbilisi nad ránem působilo pochmurně a nehostinně a když pro nás sympatická studentka přijela na letiště a soukromým autem nás vezla skrze okrajové části města, jen těžko jsem skrýval svoje rozhořčení. Ulice byly špinavé a rozbité, domy ošklivé a neudržované. Na první pohled bylo znát, že životní úroveň je v Gruzii výrazně nižší než v Čechách. Určité rozčarování ve mně přetrvávalo i po příjezdu na sídliště, kde Olena bydlela se svojí matkou a kde jsme mohli s Bárou přespat několik prvních a posledních nocí naší dovolené. Panelové domy byly omlácené, jako by snad ani nebyly obydlené, leckde chyběly záclony i okenní skla. Vše se stupňovalo s tím, když nás Olena po cestě z letiště varovala před místními kapsáři a hamižnými taxikáři.

Tbilisi

Postupně nám ovšem Tbilisi začalo ukazovat svojí přívětivější tvář. Olena nás provedla po Starém městě, které je plné historických dřevěných domů se zajímavými vyřezávanými balkóny. Moc se nám líbily také staré křesťanské stavby, jako jsou katedrála Sioni či bazilika Ančischati. Zastoupeny zde byly jak křesťanské, tak i islámské a židovské stavby, což vytváří velmi zajímavý multikulturní dojem. Výhled na město se nám otevřel z hradeb pevnosti Nariquala a v tu chvíli jsme již plně vnímali kouzlo Tbilisi, obklopeného zelenými svahy okolních kopců.

Tbilisi

Vycházku jsme zakončili u historických sirných lázní, které jsou navenek nápadné krásnou mozaikovou fasádou vysoké budovy v Perském stylu a přilehlým seskupením kopulí postavených z červených cihel. Protože bylo horko, rádi jsme si zde odpočinuli ve stínu stromů a zároveň se tak trochu symbolicky občerstvovali vychlazenou minerální vodou Borjomi, kterou jsme koupili v místním obchodě. Musím říct, že mírně slaná a notně perlivá voda mi moc zachutnala a byla opravdu osvěžující. Přestože byla oproti jiným baleným Gruzínským vodám dražší, často jsme si ji i později s oblibou kupovali.

Tbilisi

Strávili jsme v Tbilisi ještě další dva dny a nachodili ještě mnoho kilometrů. Místní metro jsme používali spíše jen minimálně a k Oleně na byt jezdili většinou taxíkem, což je v Tbilisi velmi častý a zároveň i relativně levný způsob dopravy. Nejlevnější jsou ovšem maršrutky, které jsme si vyzkoušeli také, ale cítit se pohodlně v mikrobusu se třiceti zpocenými Gruzínci opravdu nebylo moc příjemné.

Jeden den nás čekal výšlap na místní horu Mtacminda, na jejímž vrcholu se nachází (jaksi nečekaně, neboť z města vypadá Mtacminda jako prostý, lesem zarostlý kopec) zábavní park. Překvapilo nás, kolik místních Gruzínců se sem přichází pobavit, jak moc lidí tu bylo a to i v pozdních večerních hodinách, kdy je zdejší televizní věž zajímavě nasvícena barevnými světly.

Tbilisi

Tbilisi nám ovšem brzy začalo být těsné a navíc jsme toho chtěli za osmnáct dní naší dovolené v Gruzii shlédnout co nejvíce.

Kazbegi

Místem, kam jsme se chtěli vydat nejdříve byla horská obec Kazbegi. Právě zde jsme měli poprvé přijít do kontaktu s místními majestátnými horami i obyvateli, jejichž přívětivost byla opěvována snad ve všech tištěných průvodcích po Gruzii. Nečekaně dobrodružná byla již doprava na místo. Prašné autobusové nádraží v Tbilisi totiž působilo velmi chaotickým dojmem. Nebyly zde žádné stanoviště ani jízdní řády, autobusy stály velmi na těsno a z nepochopitelného důvodu měly všechny téměř nepřetržitě puštěné motory. Zatímco jsme se dusili výfukovými zplodinami a potili se na přímém slunci, zjistili jsme, že na většině vozů chybí i cedulky s cílovými destinacemi. A protože naše znalost ruštiny byla velmi slabá (ačkoliv Bára dělala rychlé pokroky), připadali jsme si několik desítek minut opravdu ztracení. Naštěstí jsme na nádraží měli sraz s Olenou, která po chvíli dorazila, ujala se nás, prohodila několik slov s hloučkem pokuřujících řidičů a brzy jsme již seděli v mikrobusu, který směřoval do Kazbegi. Díky Oleně jsme také pravděpodobně neplatili "turistickou přirážku", které bychom se asi jinak jako naivní turisti nevyhnuli.

Samotná cesta do Kazbegi trvala asi tři hodiny (cca 160 kilometrů) a měli jsme díky ní možnost seznámit se jak s krásnou horskou krajinou (při přejezdu přes průsmyk ve výše 2300 m.n.m. nám pořádně zaléhali uši), tak i s prostým způsobem života Gruzínských venkovanů.

Kazbegi je malá obec ležící v nadmořské výšce kolem 1700 metrů nad mořem. Zachovává si původní ráz, ale zároveň dokáže být přívětivá k turistům, z nichž převážná většina sem přijede za vysokohorskou turistikou. Proto zde místní obyvatelé provozují několik obchodů s potravinami a nezbytným vybavením pro turisty, od plynových vařičů až po kartáček na zuby.

Nad obcí se k nebi tyčí monumentální hora Mt. Kazbek (5033 m.n.m.), s trvale zaledněným vrcholkem. Ta je samozřejmě hlavní místní atrakcí a také nás sem přilákala možnost projít se po jejím úbočí, případně dosáhnout hranice ledovce (dál naše odhodlání ani potřebná výbava nesahaly).

Kazbegi

Na místo jsme přijeli v odpoledních hodinách a s dvacetikilovými batohy na zádech jsme byli notně utahaní. Nedůležitější proto bylo, najít si ubytování. Přestože je v Kazbegi několik skromných hotelů, my jsme toužili po ubytování v soukromí. Naštěstí zde turisté vzbuzují dostatečnou pozornost a mnoho zdejších usedlíků cítí příležitost si relativně snadnou cestou něco málo přivydělat a tak netrvalo dlouho a už se nás ujal Oleg, který střelhbitě sundal mojí přítelkyni batoh ze zad a již jsme směřovali k jeho obydlí. Jednalo se o starý a vetchý domek, ve kterém žil Oleg se svojí ženou, dvěma malými dětmi a svojí matkou. Všichni nás přijali srdečně na špinavém dvorku domu a dřív, než jsme se stihli všichni navzájem představit, už nám majitel domu nalil pořádného panáka trochu nedůvěryhodně zakalené domácí pálenky "cha-cha".

Poté jsme byli odvedeni do pokoje, kde jsme si mohli složit batohy a kde jsme také později měli složit hlavy. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že se jedná o ložnici Olega a jeho ženy a tato trochu kuriózní myšlenka se nám potvrdila, když jsme zjistili, že si pán a paní domu skutečně ustlali na verandě. Rozhodně ovšem nevypadali nespokojeně, zvlášť když jsme jim večer u večeře zaplatili za ubytování na dvě noci, které jsme se v Kazbegi rozhodli strávit. Částka na noc byla asi 150 korun za osobu, což byl důvod pro spokojenost také na naší straně. Navíc byla v ceně započtena i domácí večeře a snídaně. Hned první večer jsme ochutnali tradiční Gruzínskou specialitu Chinkali, vařené knedlíky plněné masem. Když jsme kolem jedenácté vyčerpaní ulehli do péřových duchen, Oleg nás trochu zaskočil, neboť se rozhodl, že si před usnutím bude na verandě (od "naší" ložnice oddělené pouze síťovými dveřmi) pouštět na starém gramofonu místní vícehlasé písně mužských sborů. Slyšeli jsme zde tuto hudbu poprvé a musím upřímně říci, že ač jsem ji slyšel později ještě vícekrát (ve Svanetii také na živo na zdejším festivalu), vždy mi zněla nelibozvučně a nijak mi k srdci nepřirostla. Ten večer u Olega a jeho rodiny jsme ovšem byli s Bárou natolik unavení, že jsme během několika chvil přestali kakofonické chroptění vnímat a upadli jsme do blaženého spánku.

Kazbegi

Druhý den brzy ráno jsme si zabalili menší batohy a vyrazili na plánovaný výšlap. Naším cílem bylo během jednoho dne vystoupat po svazích hory Mt. Kazbek až k hranici sněhu a poté zpět. Co se týká orientace, k dispozici jsme měli pouze hrubou tištěnou mapu a také turistickou GPS navigaci, která nám alespoň trochu dodávala pocit jistoty. Na úpatí hory bylo příjemné teplo a svítilo slunce, ale vrcholek hory zůstával zahalený v mlžném oparu a tak tomu bylo po celý den. Jak jsme stoupali výš po zatím ještě zatravněných svazích hory, potkávali jsme čas od času další turisty z celé Evropy.

Kazbegi

Kolem oběda jsme již stoupali pouze po kamenné suti a v orientaci nám pomáhali malé věže poskládané z plochých oblázků, které tu zanechali lidé před námi. Brzy poté jsme došli k řece, která odtékala z tajícího sněhu. Byli jsme na hraně ledovce a zde naše cesta končila. Zdatnější a lépe vybavení turisti pokračovali dál (ovšem již s mačkami a cepíny) až k meteorologické stanici a vysokohorské chatě v jednom, která se nacházela nám na dohled v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů. Zde je možné přespat (i když spaní v takové výšce je asi často vykoupeno bolestí hlavy) a druhý den pokračovat až na vrchol Mt. Kazbek. My jsme seděli na břehu řeky a užívali si výhled do údolí i dobrý pocit z výšlapu.

Kazbegi

Pozdě odpoledne jsme se vrátili do vesnice a s našimi "domácími" se podělili o zážitky. Paradoxně se právě teď roztrhala i oblačnost nad Mt. Kazbek a tak jsme jej poprvé mohli vidět v plné kráse a udělat si pár fotek s touto horou na pozadí. Další den jsme využili pro kratší procházky po okolí městečka a odpočinkem a na místním náměstí jsme koupili několik starých pohlednic z dob Sovětského svazu. Následující ráno jsme si vyhradili pro cestu zpět do Tbilisi, kde jsme se opět nechali přivítat Olenou. Byli jsme za její pohostinnost opravdu vděční. Olena ovšem měla své všední každodenní povinnosti a navíc jsme věděli, že nějaký čas strávíme v Tbilisi na konci své dovolené. V hlavním městě jsme se proto zdrželi pouze jednu noc a již jsme opět směřovali dál za Gruzínskými památkami a přírodou.

Svanetie

Konkrétně do Svanetie, nádherné oblasti v severozápadní Gruzii. Hory Kavkazu s nadmořskou výškou nad 3000 m.n.m. zde vytvářejí jedinečné panorama, nad kterým zaplesá srdce každého trekera či horolezce. Zpětně musím říct, že ač jsem čekal hodně, výsledek předčil moje očekávání.

Svanetie

A přitom vše nezačalo zrovna nejlépe. Cesta maršrutkou z Tbilisi je kapitola sama pro sebe. Vstávat musíte již před rozedněním, abyste mohli z Tbilisi odjíždět kolem šesté hodiny ranní. Cesta samotná pak trvá kolem deseti hodin jízdy. Jakmile maršutka dosáhne pásma hor a začne stoupat po krkolomných serpentinách, cestovní komfort se prudce snižuje. Úzká cesta se táhne podél skalní stěny a pokud nejste vyloženě flegmatik tak se stále díváte dopředu a děsíte se, zda za zatáčkou před vámi nevyjede v protisměru další vozidlo (na klidu vám jistě nepřidá fakt, že Gruzie je bohužel dlouhodobě země s jednou z největších dopravních nehodovostí v Evropě). Zatímco na levé straně mikrobus míjí ostré hrany skal, po pravé ruce se díváte do nekonečné rokle. Sám jsem se jako džentlmen přítelkyni nabídl, že si sednu k okénku, abych jí ušetřil tohoto pohledu. Příliš to ovšem nepomohlo, neboť zde působily další stresující faktory. Cesta byla notně rozbitá, plná výmolů a kamení. Řidiče to ovšem očividně neznepokojovalo, neboť jel velmi rychle a agresivně, což bylo pravděpodobně jeho denním zvykem. Tlumiče u mikrobusu už byly tak opotřebované, že každé najetí do díry bylo pořádnou ranou do zad a za chvíli nás bolelo celé tělo. Navíc se lidem v mikrobusu dělalo špatně (upozorňuji, že i místním) a dobrá třetina z nich byla nucena si po cestě ulevit do připravených sáčků. Ani to ovšem nebyl pro řidiče důvod k zastavení (spíše se zdálo, že se tím trochu zlomyslně baví).

Když jsme konečně v odpoledních hodinách dojeli do Mestie, byli jsme na pokraji vyčerpání a to jsme se celý den pouze vezli v autobusu. Rychle jsme si našli ubytování u jedné z místních rodin a upadli do horečnatého spánku.

"Krásu" Mestii jsme ocenili až druhý den po vydatném spánku a snídani. Obec má okolo tří tisíc obyvatel a nachází se v nadmořské výšce okolo 1500 m.n.m. Když píšu "krásu" v uvozovkách, myslím to tak trochu ironicky, neboť Mestia na v nás vyvolala značně smíšené pocity. Prašné nezpevněné cesty, několik rozestavěných, ale nedokončených staveb, chybějící veřejné osvětlení ve večerních hodinách. Nešlo o to, že bychom snad čekali nějaké pohodlí, ale chyběla nám jakási celková koncepce, směr, kterým by se obec ubírala. Příliš jsme se tím ovšem netrápili, neboť Mestia pro nás byla pouze výchozím bodem pro náš trek po kavkazských horách.

Naplánovaný jsme měli nejnáročnější výšlap naší dovolené, a sice z Mestii až do Ushguli. Zahrnovalo to čtyřdenní pochod před dva horské hřebeny a tři noclehy v přírodě. Ačkoliv jsme se předem chystali spát opravdu "na divoko", tj. ve stanu či pod širákem a nesli jsme si za tímto účelem vše potřebné v batozích na zádech (spacáky, stan, věci na vaření, kondenzovanou potravu atd.), využili jsme nakonec téměř vždy pohostinnosti místních. Ze sedmnácti nocí v Gruzii jsme ve stanu strávili pouze tři, z toho jednu jsme nakonec spali mimo stan a kochali se fascinujícím pohledem na hvězdné nebe, které je v horách vždy o tolik zajímavější, plné jindy neviditelných hvězd.

Svanetie

Samotný trek byl opravdu nádherný. Procházeli jsme se po úpatí hory Ushba (4710 m.n.m.), která je nezpochybnitelnou dominantou zdejší krajiny, překonávali několik menších hřebenů a v neposlední řadě jsme také několikrát zabloudili. Cesta sice byla alespoň namátkově značená červenou barvou, ale často se ztrácela v sutinových polích či podrostu. Leckdy nám nezbývalo, než postupovat intuitivně, či se přidat k některému z dalších turistů. Těch tu sice nebylo mnoho, ale sem tam se objevila i větší skupinka (např. třicet turistů z Německa) s místním průvodcem, což se nám samozřejmě náramně hodilo

. Svanetie

Asi největší krizí jsme si prošli na konci druhého dne, kdy jsme vystoupali po jednom ze svahů příliš vysoko a ztratili cestu. Abychom se na ní vrátili, museli jsme poté projít hustým polem rododendrovníků. Po třiceti metrech jsme byli na pokraji vyčerpání a po i dalších dvaceti nás již opouštěli všechny síly. Nakonec jsme ovšem i tohle zvládli, našli cestu a sešli do údolí. Po cestě nás potkal místní usedlík s koněm, který nám naložil batohy, doprovodil nás do vesnice a zprostředkoval nám ubytování v jeho domácnosti. Byli jsme tak unavení, že nám tento "servis" absolutně vyhovoval.

Třetí den hned po ránu se k nám na okraji vesnice zcela nečekaně přidal společník. Jednalo se o psa pochybné rasy, slušně řečeno pouliční směsku. Zprvu jsme se jej snažili odehnat, ale to se nedařilo. Bylo zřejmé, že pes zná dobře zdejší krajinu a často vyráží i za hranici vesnice, protože dobře znal cestu a byť se nám vždy na chvíli ztratil z dohledu, brzy se zase objevil. A tak nám v průběhu dne přirostl k srdci a svojí společností nás bavil. Začali jsme mu říkat Ferda a vytvořili si k němu dobrý vztah, za což nám byl náramně vděčný. Pravda je, že psi mají v Gruzii zcela jiný status než například v České republice. Rozhodně nejsou rozmazlovanými domácími miláčky, tak jak je tomu někdy u nás. Psi v Gruzii pobíhají volně po návsích či dalších veřejných prostranstvích a celý den shánějí něco k snědku. Několikrát jsme byli svědky docela hrubého chování místních vůči psům, ať už po nich mrzutě hodili kamenem či je dokonce nakopli. U nás by takové chování asi vyvolalo nevoli přihlížejících, ale v Gruzii je bráno jako normální. Psi jsou tu jednoduše spíše jen trpěni a často jsou lidem na obtíž. Z tohoto pohledu je pochopitelné, že byl náš nový přítel Ferda za naší pozornost vděčný a že neměl důvod vracet se do nehostinné vesnice a raději nás doprovázel při přechodu horského hřebenu. A opravdu s námi strávil celý den i noc a za rozednění nás probouzel, když nám strkal studený čenich až do spacáku. Když jsme si poté zabalili věci a vydali se opět na cestu, pes nás opět vesele doprovázel. Pomalu jsme se začali smiřovat s tím, že nás Ferda doprovodí až do cíle naší cesty, obce Ushguli, kam jsme měli dorazit za dva dny.

Svanetie

Osud tomu ovšem chtěl jinak. Když jsme dorazili do první vesnice, srotili se kolem nás místní a začali divoce gestikulovat. Poznali, že se jedná o místního psa a automaticky předpokládali, že je nám jeho přítomnost na obtíž. Přestože jsme jim rozuměli jen minimálně, snažili jsme se jim dát najevo, že je nám s Ferdou dobře a že se ho rozhodně nechceme zbavit. Jeden z vesničanů ovšem zničehonic surově přivázal psovi na krk lano a už ho vedl po cestě zpět. Bylo nám smutno a taky jsme přemýšleli, zda skutečně Ferdu odvede až zpátky tam, odkud jsme včera vyšli. Pak jsme se otočili dopředu a pokračovali dál.

Po čtyřech dnech jsme došli po klikaté a stále stoupající prašné silnici až do vesnice Ushguli v Horní Svanetii, která je údajně se svojí nadmořskou výškou kolem 2200 m.n.m. nejvyšší trvale obydlenou obcí v Evropě. Nachází se na úpatí hory Shkhara (5193 m.n.m.), jedné z nejvyšších hor Kavkazu vůbec. Atmosféra vesnice je opravdu poutavá. Kamenné budovy včetně typických obranných věží jsou rozeseté po zelených svazích, v místě je také škola a kaple a několik turistických kaváren. Výhled na okolní skály a do údolí je nádherný. Strávili jsme zde celé odpoledne, procházeli se a fotili. Ve Svanetských horách jsme byli už čtvrtý den a přestože jsme se cítili zmožení po dlouhém pochodu, duševně jsme byli absolutně relaxovaní.

Těžko se nám se Svanetií loučilo, měli jsme ovšem v plánu pokračovat dál. Vrátili jsme se nejprve zpět do Mestie, zde přespali a druhý den velmi brzy ráno nás čekal dlouhý přesun maršrutkou do nížiny. Nedá mi to, abych se nezmínil také o této cestě. Autobus odjížděl z Mestie již v šest hodin (samozřejmě jsme se to dozvěděli od naší ubytovatelky a nikoliv z jízdního řádu, neboť ty ani zde neexistovaly) a my jsme na místě byli raději již o půl hodiny dříve. I tak jsme se ovšem málem do maršrutky nedostali, neboť cestujících bylo mnoho, především z řad místních, kteří kromě sebe chtěli do údolí přepravit také nejrůznější bedny a koše, pravděpodobně na trhy, neboť se jednalo o různé zemědělské plodiny, ale i drobné zvířectvo. Autobus byl tedy zcela plný a zatímco přítelkyni se poštěstilo najít místo, já zůstal bezmocně stát v uličce. Když už jsem se smiřoval s tím, že plánovanou šestihodinovou cestu prostojím, řidič sáhl pod jednu ze sedaček a vytáhl malou dřevěnou stoličku, kterou mi dal do uličky. Byl jsem mu vděčný, spokojeně jsem se usadil a příliš nerozuměl trochu škodolibým úsměvům na tvářích místních cestujících. Brzy jsem ovšem porozuměl. Po hodině jsem začal mít pocit, že ze dřeva není ani tak stolička, na které sedím, jako spíš můj zadek. Po další hodině jsem se kousal do rtů, abych necítil urputnou bolest z hýžďových svalů a pak už se moje muka jen stupňovala. Nemohl jsem se ani postavit, protože řidič jel tak rychle přes cestu plnou výmolů a v mikrobusu bylo tak málo místa, že stát za jízdy by bylo příliš nebezpečné. Po dvou hodinách a čtyřiceti třech minutách (opravdu si to dodnes velmi přesně pamatuji) se stal zázrak! Autobus (který jel jinak pouze do cílové stanice a nikde nestavěl) zastavil u krajnice a jedna z cestujících vystoupila, čímž mi (vyčerpáním jsem ji ani nestačil poděkovat) uvolnila místo. Nadšeně jsem zakopl stoličku pod sedačku, spokojeně se posadil na místo paní a na další dvě hodiny usnul nerušeným spánkem. Tolik tedy k této krušné cestě z Mestie.

Skalní město Vardzia

Následující dny jsme strávili cestováním po vnitrozemí Gruzie a měli jsme příležitost vidět některé místní zajímavosti, jako např. skalní město Vardzia. Jedná se vlastně o systém chodeb a místností, vytesaných již ve dvanáctém století do skály vysoko nad zdejší zalesněnou krajinou. Ozdobou tohoto klidného tichého místa je jedna z největších místností – kostel, který je vymalovaný původními freskami. Naším cílem bylo ovšem podívat se k moři a vykoupat se v jeho vodách

.

Batumi

Zamířili jsme proto do Batumi, druhého největšího Gruzínského města a turistického letoviska na pobřeží Černého moře. Město se nachází v subtropickém pásmu a na Gruzínské poměry působí svým způsobem opravdu exoticky. Na pobřeží rostou palmy a jiné rostliny, které byste jinde v zemi jen těžko hledali. Oblázkové pláže jsou vkusně doplněné o dřevěná mola a chodníky, je tu také mnoho vzdušných restaurací a kaváren a v přilehlém parku také další zábavní atrakce. Vše to působí moderně a atraktivně. Na pláži jsme s přítelkyní trávili většinu času v Batumi, protože se opravdu jednalo o nejpříjemnější oblast města. Zbylé části nás spíše zklamaly. Bylo zde mnoho rozpracovaných projektů, rozkopaných ulic a hluku. K našemu překvapení se setměním zhasínalo veřejné osvětlení a místní podnikatelé, kteří chtěli přilákat turisty i ve večerních hodinách, tak museli používat benzínové agregáty pro výrobu elektrického proudu.

Opět v Tbilisi, odlet domů

Závěrečné dva dny jsme opět strávili v Tbilisi spolu s naší dobrou kamarádkou a průvodkyní Olenou. Ukázala nám některá méně známá místa, například přírodní koupaliště nedaleko Tbilisi, kde jsme si užili den v družném hovoru a mohli se Oleně pochlubit našimi zážitky z cest. Jako správná vlastenka nám stále nezapomínala připomínat, že Gruzie je tou nejkrásnější zemí na světě, kde nechybí zhola nic. Jmenovala nám osobnosti Gruzie, které podle ní zásadně obohatili současnou moderní evropskou společnost. Ať už se jednalo o politiky, sportovce (velikou slávu a společenskou prestiž zde mají např. vzpěrači či zápasníci) či zpěváky, nezbývalo nám s Bárou, než ze slušnosti uznale přikyvovat, přestože jsme tato jména v životě neslyšeli a už asi ani neuslyšíme.

Přestože my s přítelkyní jsme určité výhrady ke Gruzii zcela jistě měli, je pravda, že si nás dokázala podmanit. Zjistili jsme, že pod zdánlivě šedivou a nezáživnou slupkou se skrývá země s velmi přívětivými a zároveň hrdými lidmi, zajímavou historií a kulturou a velkými ambicemi (viz např. mohutné stavební projekty v Tbilisi). Pro mě je Gruzie především rájem pro horaly, turisty, trekery a horolezce. Když jsme odlétali z Gruzie zpět domů, okénkem v letadle jsem užasle sledoval překrásně zasněžené pásmo hor. Nezbývá mi než přiznat, že i po návratu do Čech zůstal kus mého srdce zřejmě natrvalo na svazích Kavkazu...

V Hradci Králové dne 13.6.2012

kontakt na webmatera